28. 03. 2022 • AUTOR: PAVEL HNILO • FOTOGRAFIE: FLICKR.COM
Druhý článek o ohrožených druzích bude mnohem více konkrétnější. Zvířat, kterým hrozí nebezpečí vyhynutí, je ohromné množství a vyjmenovat jedno po druhém by nedávalo smysl. Mám ale pár takových, které mě osobně nějakým způsobem zaujaly a jejich příběhy bych rád přiblížil. Budou to zvířata, která se dají nazvat celebritami, ale i taková, o kterých běžný smrtelník nikdy neslyšel.
Nelze totiž věnovat pozornost pouze těm známým. Ti jí mají dostatek, a proto se občas podaří u nich zabránit nejhoršímu. Ti na okraji zájmu jsou v tíživější situaci. V dnešním světě moc lidí neoslní příběh malé ještěrky, která žije ve své malé lokalitě. To příběh některého z ohrožených velkých savců umí jinak vzít za srdce. Jenže i ta malá ještěrka má své místo v ekosystému nebo potravním řetězci. Vyhynutí malého druhu nás lidstvo pravděpodobně neohrozí, naše chování, které k tomu přispělo, se tím pádem nezmění. Zmizí proto další a další druhy, až nakonec jich možná zbyde jen pár. A nikde není psáno, že mezi nimi budeme i my lidé.
Celebrity mezi ohroženými druhy
Nosorožci (nosorožcovití) jsou druhem, který je jedním z nejviditelnějších — co se týká ochrany a snah o jejich záchranu. Většina z nich je kriticky ohrožených. Rohy, jejich majestátní chlouba, se změnila ve viníka jejich zhouby. A bohužel, případy pytláctví vzrůstají a snahy jim čelit selhávají. Roh nosorožců je obrovským lákadlem a pytláci se nebojí lovit dokonce ani v přísně střežených rezervacích. Rohy jsou využívány v tradiční medicíně jako léčiva, pro výrobu rukojetí dýk či dekorativních předmětů nebo pro použití jako afrodiziakum. První a třetí možnost jsou způsobeny mylnými představami. Možnost dvě je způsobena bezohlednou sobeckostí a touhou po něčem extra výjimečném.
Další známou tváří, to v tomto případě doslova, jsou gorily. Po šimpanzích jsou to naši nejbližší příbuzní, jejich DNA je z 98 až 99 % shodná s DNA člověka. Pro gorily je největším nepřítelem mizení jejich původního biotopu. Plochy, na kterých žijí, nejsou velké a každý ztracený kousek jejich prostředí má negativní vliv. Jde například o přeměnu na zemědělskou půdu, kácení pralesa, ale i lidmi založené požáry v období sucha. Gorily jsou citlivé i na lidské nemoci. Proto pronikání lidí do pralesa znamená značné riziko. V nedávné době to byl virus ebola, který značně snížil počty tohoto druhu. Ebola tak stejně jako lidská aktivita, komerční lov, přímo ohrožuje přežití goril jako druhu.
Ara škraboškový. Že vám to nic neříká a proč je tedy mezi “celebritami”? A co tak animované filmy Rio a Rio 2. Hlavním hrdinou byl modrý papoušek Blu a se svými filmovými kamarády ve dvou dílech vydělal úctyhodných 650 milionů dolarů. Tento sameček ary škraboškového své štěstí nakonec nalezl. To se nedá říct o posledním samci, který žil ve volné přírodě a zmizel v roce 2000. Od té doby je tento druh považován za vyhynulý ve volné přírodě. Jeho vyhynutí způsobili lidé a to na dvou frontách. Především ho lovili místní osadníci, pak byl odchytáván do soukromých sbírek a velkou ránu mu způsobily dovezené africké včely, které usmrcovaly samice sedící na vejcích. V záchranných stanicích jich žije přibližně 70 a naštěstí se jim daří dobře. Uvažuje se i o reintrodukci.
Neznámí, přesto ohrožení
Ve stínu tygra ussurijského, obrovské šelmy, která je třetí největší suchozemskou šelmou, žije kriticky ohrožený levhart mandžuský. Jejich teritoria se protínají, mnohem populárnější je ale tygr. Hlavní důvod, proč se levhart mandžuský ocitl na pokraji vyhubení, je lov. Jeho nádherná kožešina je velmi ceněná a lovci toto zvíře téměř vyhubili. Ohrožení přináší i současná malá populace (do 100 jedinců). Ta způsobuje to, že genofond těchto levhartů má nízkou genetickou rozmanitost.
Na území stejně velkém jako je například Prešovský kraj žije v Íránu Čolek Luristánský. Malý obojživelník, kterému je ukrajováno z přirozeného prostředí odlesňováním a do jeho stanovišť zasahují lidé při chovu domácích zvířat, ale i turismem. Jeho populace ve volné přírodě se odhaduje na méně než 1000 kusů. Obchod s tímto druhem je striktně regulován, přesto je však odchytáván pro chovatelské potřeby a to jeho počty dále snižuje. Nadějí pro Čolka luristánského je paradoxně klimatická změna, protože se předpokládá, že se sám bude šířit do nových stanovišť.
Krokodýl a aligátor, dva nejznámější z řádu krokodýlů. Kriticky ohrožený je jejich příbuzný Gaviál indický. Toto jméno není nijak moc známé a jak vypadá si vybavíte až poté co se podíváte na jeho fotku. Je to takový krokodýl s úzkou tlamou. Jeho přirozené prostředí se rok od roku mění. Nejprve jeho počty, jak už je u lidského konání zvykem, snižoval lov. V dnešních dnech je mu hlavním nepřítelem těžba písku v místech, kde klade svá vejce. Taktéž znečištění z neustále přibývajících čerpadel vody a v neposlední řadě změna říčního prostředí. Jeho počty klesají drasticky od roku 1946, kdy se populace Gaviálů odhadovala na 5 – 10 000. V roce 2006 to bylo méně než 250! To je opravdu velmi dramatický pokles, protože se jedná o pouhé 3 generace tohoto zvířete.
Navždy ztracené druhy
Planeta je na prahu šestého hromadného vymírání. Ohrožen je milion druhů, varuje zpráva OSN. Podle kritérií BirdLife International je za vyhynulý počítán takový druh, od něhož nejsou známy žádní žijící zástupci, a to ani v rukou člověka. Na závěr bych chtěl připomenout dvě zvířata, jejichž bytí na planetě Zemi zpečetil člověk. U toho prvního je to o to křiklavější, že se jednalo o nejrozšířenějšího ptáka, jehož populace se podle odhadů dnešních biologů odhaduje na miliardy.
Holub stěhovavý. Vyskytoval se v severní Americe a pro původní obyvatele byl zajímavým zpestřením jídelníčku. Začátkem 19. století se k jejich lovu však přidali evropští osadníci. První velkou ránu populace tohoto ptáka dostala ve chvíli, kdy osadníci začali k jeho lovu používat velké sítě. Druhou, a tu definitivní, jim zasadilo rozšíření železnice. Pomocí vlaků se lidé dokázali dostat přímo k hnízdištím holubů. Postup lovců byl tak extrémní, že se ptáci nebyli schopní několik let po sobě zahnízdit. Poslední divoce žijící holub stěhovavý byl zastřelen roku 1900, v zoo zemřel poslední roku 1914.
Už od dětství mě v knihách o zvířatech a přírodě vždy zaujal příběh Vakovlka tasmánského. Jak povrchní a absurdní důvody stály za vyhynutím tohoto tvora. Co vyhynutím, slovo vyhubením je přesnější. Vakovlk byl na první pohled fascinující směsicí několika zvířat, trochu jako vlk nebo pes, pruhy jako tygr, taktéž však vačnatec s vakem pro mládě a dle dobových záznamů dost dobrý skokan, podobně jako klokan. Jeho smutný osud je spojen s rozvojem chovu ovcí v Tasmánii. Tamní farmáři na každého mrtvého vakovlka vypsali odměnu a lovci je tak vesele vybíjeli. Až nakonec, roku 1933, ulovili toho posledního volně žijícího.
Úplně poslední vakovlk uhynul v tasmánské zoo v roce 1936. V témže roce se stal vakovlk v Tasmánii chráněným. Jaká to smutná ironie. A smutné je i to, že osud vakovlka předpověděl přírodovědec John Gould. Už 70 let před tím, než svět opustil poslední vakovlk napsal:
„Bude-li poměrně malý ostrov hustě obydlen a jeho pralesy proťaty silnicemi, rychle se ztenčí počty tohoto jedinečného zvířete. Bude vyhubeno a potom jako vlk v Anglii uváděno jako zvíře minulosti.“
A tak se i stalo.
